Mě osobně navíc silně obtěžuje tradiční předvánoční shon, tlačenice v obchodech i v hromadné dopravě, všudypřítomné kýchání a smrkání, před kterým člověk nemá šanci uniknout, reklamy na supervýhodné půjčky na každém kroku (a souběžně stížnosti spolucestujících na to, jak nemohou vyjít s penězi, protože utratili tolik a tolik tisíc za dárky). V metru pak člověk aby raději visel na tyčích, protože přízemní prostor je přeplněn igelitkami a krabicemi enormních velikostí a bizarních tvarů, přes které se dostat ven přímo vnucuje asociaci na Velkou Pardubickou. Bohužel, já jsem v tom závodu ten nešťastný kůň s tyranským žokejem (dítětem) za krkem. I nákup "obyčejných" potravin je v tomhle období tak náročný, že by jeden ty Vánoce nejradši prostě zrušil.
Adventní trhy jsou ale prima, ty si nemůžu nechat ujít žádný rok. Ideálně několikrát a na různých místech. Letos jsme si kromě tradičních pražských "odskočili" k sousedům do Regensburgu. Srovnání českých (potažmo pražských) trhů s rakouskými nebo německými mi vždy připadá legrační. V Praze jsou trhy snad na každém náměstí a náměstíčku, ale až na pár výjimek (Kulaťák třeba) jsou prašť jako uhoď - jedno brdo turisticum universum. A všude plastové kelímky a vlající (nebo většinou spíš už trhající se) igelitové megapytle na odpadky, děsná tlačenice, stánky jeden jak druhý, všude stejné klobásy, skleněné kýčovité ozdoby, trdla na každém rohu.
Ale tak když se člověk trochu snaží (a v zájmu nenechat se rozmačkat davem se uchýlí někam bokem), najde i docela milá, tichá a klidná zákoutíčka tam, kde by je ani nečekal (třeba pod megastromem na Staroměstkém náměstí - inu, pod svícnem tma).
V Regensburgu mají trhy čtyři na celé město, a každý je jinak tematicky laděný. Svařáky, punče, káva a všechny tyhle horké nápoje jsou v keramice nebo skle. A to ještě co stánek, to jiný hrneček/sklenice. Člověk neví, co dřív vybírat. O půlmetrových klobásásch a dalších bavorských dobrotách ani nemluvě. A spousta různých ozdob a vánočních i jiných tretek, které člověk prostě musí obdivovat, když už si je nemůže všechny koupit. Příště si vezmeme za auto vozík ;) Tlačenice je tu taky, to zas jo. Pořádná.
A na tom největším (a nejnatřískanějším) trhu dva monstrózní kolotoče pro děti, ze kterých mě jímala hrůza už při pouhém pohledu, no dítě naše obvykle bojácné na ně tak mocně chtělo, že jsme ho tam nakonec posadili, zavřeli oči (zaplatili svezné), a doufali, že nám v té rychlosti nikam neuletí. Neuletělo :) Ale dušička se vznášela ještě dlouho potom :)
Malou raritkou byla návštěva Vánočního dvora v Dobrovízi, kam mě vytáhla sestřenka. Čekala jsem kýčovou přehršel vánočních světel, ale výzdoba mě velmi mile překvapila. (A děti byly pochopitelně unešené. Jen ten světelný kůň se saněmi měl malou vadu - nejezdil :D )
Doma hlavně pečeme (a já taky uklízím, peru, vařím, uklízím - a nic z toho není vidět. Říkám tomu "neviditelné" domácí práce). Pečení nás baví i jindy, ale to předvánoční má své obzvláštní kouzlo. Dítě je krásně upatlané, a já se vrhám střemhlav do zkoušení nových věcí a posouvání hranic svého pekařského umění. Letos prvně s pomocí robůtka Mumínka :) jeho neúnavná železná ruka nám zvedla kvalitu pečiva zas o pár úrovní výš :-P Letos tak zatím vede vánočka a staročeské vytlačované perníčky.
Absolutním vrcholem adventu ale pro mě tentokrát bylo psaní dopisu Ježíškovi. Nejenže dítko zcela odmítlo pomoc, ale obrázky na dopis přimalovalo až na mou výslovnou žádost, když jsem urgovala zaplnění volného papíru. Přece totiž umí psát ;) A kdo by to nepoznal - nejvíc si přeje živou kočku, bratříčka a sestřičku (inu, je na čase, aby i ona zjistila, že ne každé přání lze splnit. Nebo aspoň ne v požadovaném termínu :D )
